Airbnb jako ubytování a daňové aspekty

Již delší dobu dosahuje Airbnb výrazné popularity a funguje jako alternativní způsob ubytování. Autoři tohoto článku si kladou za cíl zhodnotit hypotézu, že ubytování Airbnb není sdílenou ekonomikou. V případě, že se tato hypotéza potvrdí, cílí autoři k posouzení daňových dopadů na příjmy z takového ubytování, tedy je třeba zodpovědět na otázku, zda se jedná o zdanitelný příjem a pokud tento příjem není podnikáním, zda lze zdanění provést aplikací § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 o daních z příjmu (dále jen ZDP).

Vztah ekonomie a práva jako základní východisko

Pojem sdílená ekonomika je relativně novým fenoménem a pojmem, se kterým se regulace teprve vypořádává. Pro účely posouzení Airbnb z pohledu daňové problematiky je třeba zodpovědět klíčovou otázku, zda lze činnost poskytování přechodného ubytování prostřednictvím Airbnb chápat ve smyslu koncepce nazývané „sdílená ekonomika“.

Tento zčásti ekonomický pojem implikuje povahu příjmů z Airbnb a stricto sensu determinuje aplikaci daňového práva. Odmítnutím teze, že se jedná o sdílenou ekonomiku, je třeba příjmy z Airbnb chápat jako příjmy zdanitelné podléhající daňovým povinnostem. Dle autorů by bylo nutné interpretovat definici sdílené ekonomiky velmi široce, aby bylo možné konstatovat, že Airbnb k ní skutečně patří. Zásadním argumentem potvrzujícím fakt, že se o sdílenou ekonomiku nejedná, je poskytování služeb (úklid, výměna ložního prádla atp.), které se s tímto typem ubytování pojí. Dále pak skutečnost, že se reálně v drtivé většině případů nejedná o skutečné sdílení bytů, či pokojů za poměrnou část nákladů, které s bytem, či pokojem poskytovatel má.

Aibnb skýtá nové příležitosti pro poskytovatele ubytování s příležitostnými nabídkami, ovšem nelze opomenout, že může být také i efektivním nástrojem pro výdělečnou činnost, ne-li dokonce převažující zdroj příjmů pro poskytovatele. Za výhradu sdílených ekonomik se také někdy považují inovativní postupy, jako je využívání digitalizovaných platforem, které ovšem používají i tradiční podnikatelé. Je to tedy spíše výdobytek moderní doby, která skýtá inovativní formy známých ekonomických činností, spíše než vznik nových modelů, na které by právní úprava nemohla reagovat. Značný rozmach až v posledních desetiletích způsobuje tedy jakýsi deficit explicitní právní regulace sdílené ekonomiky a tím i odpovídající jasně vymezené daňové povinnosti. Tradiční podnikatelé tak vykazují obdobné znaky soukromoprávních vztahů týkající se ubytování jako uživatelé Airbnb, zatímco jejich daňové povinnosti jsou odlišné. Dle názoru autorů Airbnb pod sdílenou ekonomiku rozhodně nespadá a příjmy plynoucí z činnosti realizované přes platformu Airbnb, mohou být podrobeny stejným, nejen daňovým povinnostem, jež jsou nastaveny pro klasické podnikání. Poskytovatelé bezpochyby uskutečňují příjmovou činnost, která b měla být zdaněna. Navíc nelze opomenout značnou část skupiny poskytovatelů, kteří platformu využívají jako nástroj pro své podnikání spočívající v podnikatelském „nájmu.“ Z těchto důvodu je třeba dále zkoumat daňové posouzení příjmů z poskytování tohoto typu ubytování.